Klientku dlouhodobě trápí bolesti zad, které ji i velmi omezují v jejím životě. Hned z kraje sezení uvádí i svůj podivný pocit, že si tu bolest zaslouží, že si neumí představit, že by bolest zmizela jen tak. Sama má doma knihu od Louise L.Hay s přehledy příčin fyzických problémů a nejvíce podle jejích pocitů rezonuje s tím, že se necítí dost dobrá a naskakuje jí, že zklamala.
Ptám se, jestli jí napadá nějaká situace, kdy zklamala? První, na co si vzpomene je její otec, který doufal, že ona bude bydlet i se svou rodinou v jeho domě, kde žije jejich rodina po mnoho generací. Uvědomuje si, že tento pocit má nejsilnější, když potká svého otce před jeho domem. Nechám ji tedy aby si to představila, aby stála ve své představě kousek od domu a před ním stál její otec a dívala se mu do tváře. Ťukaly jsme všechny pocity, které se postupně odkrývaly – pocit, že ho zklamala, vztek, lítost, smutek. Stále v té představě sledovala jeho tvář. V jednu chvíli litovala i jeho a objevil se strach a lítost z toho, že on nakonec zůstane sám. Vedla jsem klientku k jejím vlastním pocitům strachu ze samoty. Kdykoli jsme schopní s někým „soucítit“ – naše mysl si ten stav umí představit a dostaví se ty pocity, máme někde v hloubi také nějakou bolestnou vzpomínku, ke které se ty podobné pocity váží.
Vynořila se nám vzpomínka, ve které je klientka, jako malá holčička sama v pokoji. Vybavuje si, jak jí ta samota děsí, dokonce si vybavuje detaily pokoje. Cítí se odloučená a nechtěná. Oťukáváme všechny pocity z této vzpomínky až se tam cítí příjemně a v klidu. Vracíme se zpět k představě tatínka před domem, k jeho tváři. V tu chvíli už necítí žádnou lítost a vnímá to jen jako jeho problém, jeho rozhodnutí a jeho svobodnou volbu. Přijímá plně, že ho zklamala, ale že jsou to jen jeho očekávání a že ona sama má právo a svobodu žít si svůj život podle svých představ.
Asi po dvou týdnech se setkáváme znovu a klientka mi s radostí, i s trochou překvapení oznamuje, že bolest výrazně ustoupila a že ona si to užívá i bez pocitů viny. Nakonec se mě ptá, jestli to mohlo mít vliv i na její vysoký tlak? Prý se už delší dobu léčí s vysokým tlakem a najednou její lékař zjistil výrazné zlepšení, že navrhl vysazení léků, které užívala.
Pokud se necítíme dost dobří, většinou reagujeme dvěma způsoby. Buď na sebe začneme tlačit, vyvíjíme tlak na to, aby jsme dosáhli pocitu, že jsme dobří. Dokazujeme to světu mnoha způsoby a pokud nám to stále nejde, zlobíme se na sebe a tlačíme na sebe dál…pak máme i vysoký tlak. Druhý způsob je vnitřní rezignace, tento program vzniká většinou když jako děti nenajdeme žádný způsob, jak u svých rodičů vzbudit větší lásku, pozornost, pocit, že jsme dobří. Pak nevznikne strategie, jak dále v životě vytvářet tlak sám na sebe a i na fyzické úrovni se to projeví nízkým tlakem.
Děti jsou pro mě dar a také určitě i pro Vás. Jedna z nejkrásnějších věcí, při které se mi chce hned smát, je slyšet dětský smích. A nemusí to být jen smích dětský. Smích je krásně nakažlivý. Možná jste viděli před časem video, které jsem sdílela na Facebooku. Jeden člověk se smál a nakazil svým smíchem celé metro. Sami víte, jaké to je příjemné, když se smějete. Proto o něm píšu podrobněji také v e-booku Limity jsou jen v naší hlavě aneb jak mít život ve svých rukách.
Naše tělo je jako počítač, ve kterém máme uložené všechny naše zážitky. Pokud jsou s nimi spjaté pozitivní nebo negativní emoce, tím silněji jsou v nás zapsány. Všichni jsme stejní, narodili jsme se čistí, krásní, dokonalí a takoví jsme i právě teď.
