Už několik měsíců přemýšlíme o jiné práci. Vadí nám dlouhé dojíždění a večerní telefonáty, ale pokaždé, když se objeví nabídka, najdeme důvod neodpovědět. Může nás napadnout, že si změnu kazíme sami. Než si takovou nálepku přidělíme, stojí za to zjistit, co přesně nás na dalším kroku znejišťuje.
Přát si lepší podmínky a současně mít obavy není rozpor, který musíme odstranit předem. Víme, co nám vadí teď, ale o nové situaci máme méně informací. Některé otázky jsou praktické, jiné se týkají očekávání nebo vztahů. Když je rozlišíme, nemusíme řešit všechno jako jeden velký „odpor ke změně“.
Co chráníme tím, že zůstáváme
Ve známé práci možná máme kolegu, na kterého je spoleh, nebo dobře rozumíme tomu, co se od nás čeká. Nová nabídka slibuje kratší cestu, ale o týmu nevíme nic. Je pochopitelné chtít si část současných jistot zachovat. To, že v nevyhovující situaci existuje i něco cenného, neznamená, že ji musíme přijmout celou.
Můžeme si položit konkrétní otázku: čeho by mi po odchodu bylo líto? Odpověď někdy ukáže podmínku, kterou chceme hledat i jinde. Třeba prostor pro samostatnou práci nebo možnost vyzvedávat děti. Taková informace zpřesňuje výběr. Nemusí sloužit jako další argument, proč nikdy nic neměnit.
Vedle toho mohou stát skutečné překážky: finanční rezerva, dopravní dostupnost nebo péče o blízkého. Ty se neztratí rozhodnutím myslet odvážněji. Potřebují plán, informace nebo podporu. Opatrnost vůči reálnému riziku si zaslouží jinou odpověď než neurčitá představa, že všude bude hůř.
Neznámé není totéž co nemožné
Představa nového prostředí může obsahovat mnoho neověřených závěrů. „Určitě tam nikoho nezajímá rodina“ je jiný typ sdělení než „Nevím, jakou mají pracovní dobu“. Druhá věta nabízí otázku, kterou lze položit. U první už jsme si odpověď doplnili sami a další zjišťování se zdá zbytečné.
Nemusíme však každou obavu vyvrátit. Některé věci předem vědět nebudeme. Můžeme si ujasnit, které informace potřebujeme pro další malý krok a které až pro konečné rozhodnutí. Odeslat dotaz nebo jít na pohovor ještě není totéž jako podat výpověď. Jednotlivé kroky mohou mít různou míru závaznosti.
Podobně lze postupovat mimo práci. Než se přihlásíme na dlouhý kurz, můžeme zjistit jeho náplň. Než přestavíme celý týden, můžeme vyzkoušet jednu novou domluvu. Malá zkouška má smysl tehdy, když opravdu přinese zkušenost, podle které se můžeme rozhodnout dál.
Vlastní tempo potřebuje nějaký další krok
Odklad může být rozumný, pokud víme, na co čekáme. „Vrátím se k tomu po zjištění pracovní doby“ je konkrétnější než „Až se budu cítit připravený“. Pocit naprosté připravenosti nemusí přijít. Zároveň není nutné tlačit se do rozhodnutí jen proto, abychom dokázali, že se nebojíme.
Při práci s emocemi můžeme zkoumat, co v nás představa změny vyvolává. Nemusíme ale objevovat skrytou příčinu každého váhání. Někdy stačí připustit: tohle je pro mě důležité a zatím nevím, jak to udělat. Vedle této nejistoty může vzniknout velmi obyčejný krok, například jeden telefonát.
Změnu lze posuzovat podle toho, zda odpovídá našim potřebám a možnostem. Nemusí být dramatická, rychlá ani obdivuhodná pro okolí. A rozhodneme-li se prozatím zůstat, můžeme alespoň vědět proč a za jakých podmínek se k otázce vrátíme.
Pokud tě zajímá práce s emocemi, osobní rozvoj a principy FasterEFT, můžeš se podívat na další materiály a e-booky, které ti pomohou na této cestě, vstup do mého obchodu.